Skauting »

Václav Břicháček – Ten, který důvěřoval mladým lidem

Po těžké nemoci dne 3. února 2010 opustil naše řady PhDr. Václav Břicháček, Čestný náčelník Junáka, psycholog a autor mnoha psychologických i metodických publikací zabývajících se pedagogikou volného času. „Životní oblouk je ohraničen dvěma mezníky: začíná důvěrou ve svět a končí moudrostí stáří.“ (Václav Břicháček)

„Častokrát říkával ‚Nebuďte jako ukazatele u cesty – ty stojí na místě, nejdou s tím, kdo tou cestou kráčí.‘ Až do konce téhle své pozemské pouti se dokázal sám učit, měnit, revidovat své poznání na základě svého dialogu s životem a poznáním druhých,“ vypověděl o V. Břicháčkovi Jiří Zajíc.

Život Václava Břicháčka

14. červen 1930 (Písek) – 3. únor 2010, maturita na gymnáziu r. 1949, absolvent studia psychologie na Karlově univerzitě v roce 1953, jako žák prof. Doležala a prof. Stavěla. Pracoval jako psycholog v Psychologickém ústavu univerzity Karlovy, Výzkumném ústavu psychiatrickém a v Laboratoři preventivní a sociální pediatrie ILF Praha. V roce 1990 povolán zpět na katedru psychologie FF UK Praha a habilitován; od července 1991 v důchodu. Manželka Věra, klinická psycholožka, dvě děti a několik vnoučat.

Byl členem 1. skautské oddílu v Písku a v roce 1947 se účastnil výpravy na celosvětové setkání skautů Jamboree ve Francii. V roce 1968 zvolen místonáčelníkem, v roce 1990 náčelníkem a náčelníkem Českého a Slovenského skautingu. Roku 1992 zvolen čestným náčelníkem. Václav Břicháček je autorem kolem dvou stovek publikací v češtině, angličtině, němčině, ruštině a francouzštině. Zabýval se rozhodováním člověka a pracovní výkonností, později překonáváním zátěže a dlouhodobým vývojem dětí žijících v sociálně rizikových podmínkách (spolu s J. Dunovským a Z. Matějčkem), drogovou závislostí (monografie s V. Vojtíkem) a vývojovými poruchami dětí (spolu s J. Machovou a V. Vojtíkem). Až donedávna přednášel v různých městech na skautských i neskautských kurzech.

Z letošního novoročního přání Václava Břicháčka všem skautům „Přeji vám všem hodně dobré pohody, jasné nebe nad stezkou, mnohá přátelství a spoustu radostných dětských úsměvů a rozzářených očí ve Vašich oddílech a v mnoha činnostech po celý rok 2010. Jedno velké nebezpečí vidím dnes v tom, že mnozí lidé ztrácí smysl života. Jak tomu čelit? Člověk, který dobře zná krásu jarního lesa, krásu kvetoucích luk i čistých potoků a k tomu i horských chalup, noční oblohy i ranních mlh, nemůže pochybovat o vnitřním smyslu světa i lidského výchovného usilování. Mnoho radostí a pěkných zážitků Vám přeje – Václav Břicháček (po návratu z nemocnice a se stálým optimismem)“

Ten, který důvěřoval mladým lidem

O životě dostatečně dlouhém a tak plodném, jako byl Václavův, se dá psát mnoho – a přece vždycky mnoho zůstane nevysloveno. O jeho dráze dětského psychologa – jednoho z nejvýznamnějších u nás, nejen blízkého spolupracovníka Zdeňka Matějčka, ale i uznávaného experta, na jehož pozvání k nám před časem zavítal sám Philip Zimbardo – jistě lépe napíší jiní. A o tom, jaký byl manžel a otec, ví to nejdůležitější Věra, která při něm vždy stála a dokázala s ním vytvářet dvojici, na níž se dal vztáhnout příslib „ti dva budou jednou bytostí“. Nám ostatním tu k tomu teď přísluší vděčně mlčet.

Moje krátké svědectví se týká toho, jakým byl Gigant – ten velký muž s ještě větším srdcem – skautem. V té životní „roli“ jsem ho znal skutečně dost dlouho – skoro 50 let. Myslím, že kdyby působil podobně v nějakém kmeni severoamerických indiánů, dostal by jméno „Ten, který otvíral mladým lidem budoucnost“ nebo „Ten, který mladým lidem důvěřoval“. Což spolu samozřejmě těsně souviselo. Ve své knížce Skautské putování po stezce životem shrnul lidskou pouť takto: „Životní oblouk je ohraničen dvěma mezníky: začíná důvěrou ve svět a končí moudrostí stáří.“ A Václav byl toho skutečným vtělením. V dobách, které s námi procházel a které byly a dosud jsou charakteristické právě chyběním důvěry ve svět a zejména dobro a současně i zoufalým nedostatkem opravdové životní moudrosti, zprostředkovával znovu a znovu mladým lidem zkušenost, že přece jenom život nesený důvěrou a zrající k moudrosti je možný. Vždycky mladé lidi fascinoval. Byl jistě skvělý řečník. Ale mnohem víc znamenal tím, jak dokázal naslouchat. A mladým lidem zvlášť. Jak je dokázal brát vážně, jak rozplétal jejich obavy, jak poskytoval jejich bublající a mnohdy „nevykvašené“ svobodě pevnou oporu v laskavé chápavosti.

V dnešní době, tak chudé na skutečné vzory – a zvláště vzory mužské – byl ztělesněním otcovství. Otcovství, které nevítězí ostentativní silou, bojovným hrdinstvím, odvahou hraničící s bezohledností, převahou věku a znalostí, nýbrž přesvědčující svou schopností znovu a znovu nabízet důvěru, skromně a tiše poodstoupit do chvíle, kdy je přizváno k pomoci. Otcovství, které výchovu nezaměňuje s manipulací, nepřitesává dítě či dospívajícího ke svému obrazu, ale pomáhá mu objevit sama sebe. Přesně podle rady Chalíla Džibrána „Vaše děti nejsou vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami Života toužícího po sobě samém. Můžete se snažit být jako ony, nepokoušejte se však učinit je podobné sobě.“

Tím spíš se ovšem pro mnohé z nás stával vzorem toho, jak si má počínat skutečně milující, moudrý skautský vůdce. Častokrát říkával „Nebuďte jako ukazatele u cesty – ty stojí na místě, nejdou s tím, kdo tou cestou kráčí.“ Až do konce téhle své pozemské pouti se dokázal sám učit, měnit, revidovat své poznání na základě svého dialogu s životem a poznáním druhých. Pro mě osobně bylo vzrušující sledovat, jak v posledních dvaceti letech objevoval krajinu duchovního života, do níž ho kdysi uváděl Pavel Křivský, ale po dlouhou dobu v ní spíše plaše postával trochu na okraji. Nemám žádnou pochybnost, že po překroční prahu smrti zjistil, jak vlastně byl neustále blízko tomu Životu, který jediný je skutečným zdrojem pravdy, naděje a lásky. Václave – děkuji. A na shledanou.

Jiří Zajíc, Václavův přítel a bývalý člen Rady České televize

Jan Žáček, tiskový mluvčí
GSM 777 800 254

Související dokumenty

• Václav Břicháček 
  Formát DOC | Velikost 98 kB (100352 B)